Jak lze výsledek církevních restitucí měnit soudní mocí

Problém nastal, že blokační paragraf se nedodržoval a potenciálně restituovaný majetek byl státem dáván dál obcím a krajům. Obce a kraje ale nejsou povinným subjekty, které by měly církvím majetek vydávat. Proto v rámci církevních restitucí byly církve nuceny podávat jednak žalobu na vydání majetku proti státu a zároveň určovací žalobu, kde se mělo určit, že vlastníkem majetku je pořád stát, protože převod majetku na obce a kraje porušoval blokační paragraf a obce a kraje tak nemohly majetek vůbec nabýt.

Jeden takový soud o učení vlastnictví k majetku dopadl podle očekávání, kdy nalézací soud dovodil, že majetek je sále státu, protože se nemůže obcházet blokační paragraf. Takové rozhodnutí se dalo očekávat. Pak přišel odvolací soud a rozhodnutí potvrdil. To se také dalo očekávat. Pak bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, který vydal rozsudek 28 Cdo 5217/2015, ve kterém vysvětlil, že je všechno jinak. Vysvětlil, že porušovat blokační paragraf je právem státu, a pokud by zákonodárce chtěl, aby majetek vydávaly i obce a kraje, že by to do zákona napsal.

Tento aspekt církevních restitucí je tak možno zmínit kvůli tomu, že církve v rámci vypořádání nedostaly množství majetku, které dostat zřejmě měly a to na základě názoru Nejvyššího soudu.

Ze zmíněného rozsudku mne však fascinuje jiná pasáž: Legitimní očekávání církví se tak upínalo k vydání restitučního zákona, nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství blokací dotčených statků, neboť tento problém byl předmětem diskrece zákonodárce.

Skvěle, takže církve očekávaly, že bude vydán zákon, ale už neočekávaly konkrétní majetek. Nechci se jízlivě ptát, proč to tedy trvalo 20. let, když stačilo vydat předpis a nikoli konkrétní majetek. A nechci si ani jízlivě odpovídat, že to trvalo dlouho právě proto, aby stát stačil co nejvíce majetku uklidit. Nemyslí si, že toto byl záměr zákonodárců. Spíše je to opět důkazem nepřehledného právního řádu. Nestačí jenom mít představu, čeho chci docílit, ale je třeba umět text zákona naformulovat tak precizně, aby kdokoli, kdo bude právo aplikovat, včetně soudu, nemohl text zákona interpretovat jinak. Tato dovednost však zřejmě zákonodárcům chybí.

Tento případ je krásná ukázka toho, jak si soudy vykládají texty právních předpisů jinak než ti, co je psali, a ti, kteří se mají podle předpisů chovat. Právě pochopení tohoto rozdílu je klíčové pro nápravu právního řádu, aby přijaté předpisy opravdu vyvolaly zamýšlené právní účinky. Pokud ale fungování justice neznáte a nemáte je prožité na vlastní kůži, těžko můžete přispět k tomu, aby se formulace právních norem v tomto ohledu zlepšila. Já fungování justice znám, dennodenně tyto problémy řeším. Jako advokát je řeším, až už nastanou. Jako Senátor bych je mohl řešit, ještě než nastanou. Takže mě pusťte do Senátu, dám pozor, aby právní norma byla naformulována tak, aby si ji soudci nevykládali jinak.