Senát jako opravář špatných zákonů

Konkrétní příklad je možno demonstrovat na novele zákona o soudních poplatcích, který projednávala minulá poslanecká sněmovna v roce 2017. V rámci projednávání této novely v Poslanecké sněmovně ústavně právní výbor přijal kolektivně (takže nevíme, kdo za to může) pozměňovací návrh (sněmovní tisk 987/2), jehož součástí bylo mimo jiné zrušení osvobození od soudních poplatků ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „žaloba na stát za způsobenou škodu“).

Do sazebníku poplatků pak předkladatel zařadil soudní poplatek právě na podání žaloby v případě náhrady škody na státu, a to paušální sazbou 2.000,- Kč. Mělo se tím zřejmě zabránit častým žalobám na stát, kde se kdokoli mohl domáhat astronomických částek po státu, aniž by zaplatil jakýkoli soudní poplatek. Takže nyní se stanovila částka 2.000,- Kč jako určitý regulační poplatek, aby se Ti největší kverulanti zastrašili. Zvláštní jak ve zdravotnictví regulační poplatky ve výši 30 Kč za ošetření vadí a v případě posouzení křivdy státu regulační poplatek 2.000,- Kč nevadí.

Problém, ale nastal jinde. Současným zrušením osvobození od poplatku za žaloby na stát za způsobenou škodu a přijetím soudního poplatku jen pro případ podání žaloby, se stalo (kouzlo nechtěného), že v případě odvolání v těchto věcech se má zaplatit soudní poplatek vyměřený jako u prosté žaloby na plnění (5 % z žalované částky).

Jaké to má důsledky? Představte si nějakou kauzu zneužití tzv. zajišťovacích příkazů, kdy stát naprosto neoprávněně zničil několik firem, které jeho vinou skončily v konkurzu, majetek jim byl protiprávně rozprodán a firma zanikla. Nyní je tu možnost podat žalobu na stát. Dejme tomu, že škoda by byla 40 mil. Kč. Abyste mohli podat žalobu, stačí Vám 2.000,- Kč. To nějak seženete, jenže když to nevyjde, tak abyste se mohli odvolat, potřebujete 2 mil. Kč. Ale, kde je máte vzít, když Vám stát předtím všechno vzal? Navíc není důvod pro to, aby poplatek za žalobu a za odvolání v téže věci byl rozdílný, navíc o čím větší částku se budete soudit, tím větší disproporce nastane.

Nutno doplnit, že se nenašel žádný poslanec (ať z tehdejší vládní ČSSD, ANO, KDU-ČSL, ani z opoziční ODS, STAN, KSČM, ÚSVIT, nezařazení poslanci), kteří by byli proti. Rovněž Senát tuto chybu bohužel neodhalil, neboť se odmítl tímto návrhem zákona zabývat, a tak platí, že byl schválen ve znění přijatém Poslaneckou sněmovnou.

Problém práva a přijímání zákonů není totiž jenom v tom, aby si předkladatel jasně formuloval, čeho chce regulací docílit, ale musí být rovněž schopen to legislativně technicky provést. To totiž není nic jednoduchého. Český právní řád je totiž neuvěřitelně složitý, je zaplevelen nejrůznější právní veteší, která může způsobit, že presentovaný záměr, který je naformulován nepřesně, nebude fungovat. Případně fungovat bude, ale zároveň sebou přinese naprosto nechtěné následky.

Ukazuje se, že Poslanci a Senátoři, kteří se v právním řádu nevyznají, jsou odkázáni na to, co jim předkladatel zákona presentuje.

V dotyčném případě to zřejmě bylo, že uvedená právní úprava bude sloužit k tomu, aby se zamezilo spekulativním žalobám na stát a justice se tím nemusela zbytečně zabývat. Není divu, že nikdo nebyl proti.

Jak by se ale titíž poslanci zachovali, kdyby věděli, že tatáž právní úprava ve svém důsledku způsobí že: lidé, kterým byla státem způsobena několika milionová škoda (např. zajišťovacími příkazy, nezákonnou vazbou, neprávním výpočtem daně, průtahy v řízení), nebudou schopni se se státem plnohodnotně soudit, jelikož nebudou moci podat odvolání, na které zkrátka nebudou mít peníze. Tím se jim zavře cesta do nejvyšších pater justice jako je Nejvyšší soud, Ústavní soud, eventuálně Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. To už rozhodně garnitura, která nebude chtít přikrýt vlastní přehmaty, těžko odhlasuje.

Všichni, kteří chtějí prosadit svůj návrh, Vám zkrátka nemusí říct všechno, někdy záměrně a někdy naopak z neznalosti, kdy nejsou schopni posoudit důsledky přijaté právní úpravy.

Pokud má Senát jako jednu z důležitých kompetencí odhalovat tyto právní paskvily, pak je samozřejmě žádoucí, aby i senátoři byli dostatečně kvalifikovaní na to, aby tyto zmetky ohladili a opravili. To ale musí být lidé se zkušenostmi s právem. Musí být schopni pojmenovat a formulovat, co je špatně. Jako advokát, který v průběhu právní praxe podal několik desítek ústavních stížností k Ústavnímu soudu, dovolání k Nejvyššímu soudu a kasačních stížností k Nejvyššímu správnímu soudu, jsem schopen posoudit důsledky přijaté právní úpravy, ještě než problém vznikne. Nepotřebuji k tomu nějakého našeptavače, kteří mne uklidní, že vše bude v pořádku. Mám totiž zkušenosti s tím, jak chápou právní úpravu soudy, které podle ní budou rozhodovat. To je klíčová znalost pro funkci senátora, který hodlá zaplevelený právní řád vyplet od právních zmetků.

Takže: Pusťte mě do Senátu, vypleju to za Vás!